sobota 5. prosince 2015

OTEVŘENÝ DOPIS O KOJENÍ

Milá K.,

dnes 5. 12. 2015 přesně v den tvých tří měsíců končíme s kojením. Moje pocity jsou rozporuplné. Na jednu stranu jsem ráda, že už se nebudeme ani jedna stresovat při krmení, že už nebudeme zažívat beznadějné stavy a prolévat potoky slz, ale na druhé straně cítím obrovskou lítost, že Ti nemůžu dát vše co mateřské mléko a kojení nabízí, a také cítím obrovskou tíhu toho jestli jsem opravdu udělala vše, abych kojení zachovala?

Ale pěkně od začátku... Stres s kojením začal už v porodnici, nebo vlastně už v těhotenství. Síla myšlenky je mocná a já jsem se neobávala ani tak porodu, jako kojení a to se mi nejspíš vymstilo. Když jsi se narodila o tři týdny dříve, nebyl u mě žádný náznak, že by se mi vytvářelo mlíčko. Žádné nalité prsa, žádné mlezivo. Sestry mě ujišťovaly, že se vše spustí, že Tě mám přikládat k prsu co nejčastěji, že Ti zatím stačí živiny ještě z bříška. Přikládala jsem Tě, kdy se dalo, přestože jsem pořádně nevěděla jak. Bylo mi  Tě líto budit, ale dělala jsem to, ale Tys byla líné miminko vlivem žloutenky a nechtěla se přisávat. Všechno by bylo myslím v pořádku a nějak bychom to nakonec zvládly, přirozeně a s trpělivostí a klidem, kdyby třetí den nepřišla dětská doktorka "Gestapo". Když Tě zvážila a klesla jsi na 2600 g, okamžitě nám nezačala vyhrožovat, že Tě dají na kapáky, pokud se nerozkojíme a nepřibereme. Od té chvíle se rozjel kolotoč pláče, střídajících se sester s "cennými" radami (každá radila jinou polohu, jedna Ti cpala prso do pusy...) a z klidné maminky byl najednou uzlíček nervů. Každý radil něco jiného, nechala jsem se přesvědčit na dokrmování Nutrilonu přes injekční stříkačku, a pořád to nešlo a nešlo. V duchu jsem tušila, že je všechno špatně a ani vidina toho, že budeme muset zůstat v nemocnici déle nijak nepomáhala ke klidu. 

Tvoje váha stoupla 5. den o 50 g a nečekaně nás propustili domů. Ano, pila jsi z prsů, ale přisávání byl minimálně desetiminutový boj plný tvého pláče. Někdy jsem si říkala, že v mém prsu vidíš nějakého nepřítele, s kterým musíš bojovat. Zvláště v noci to bylo emočně náročné, kojení trvalo minimálně hodinu - 2x10 minut přisávání a 2 x 20 minut kojeni + odbrkávání. První zánět na sebe nenechal dlouho čekat, ale zahnali jsme jej obkladem z alpy. V závěru šestinedělí, když jsme bojovaly samy doma a tys měla růstový spurtík, plakala jsi třetí den v kuse a chtěla být u prsu pořád, křičela jsem na Tebe a chtěla Tě vrátit zpět do nemocnice, aniž bych přemýšlela nad svými slovy.

Růstový spurt odezněl, ale kojení se stále nelepšilo. Druhý měsíc jsme přestáli, začaly jsme si i zvykat, bojů s přisávaním ubývalo, dokonce to vypadalo nadějně, že si snad konečně začnem užívat společné kojení, přestože zabíralo moře času a zvlášť v noci bylo velmi fyzicky náročné. Trápily mě také časté ragády (možná z čajů pro kojící matky), ale všechno se dalo přežít.

Třetí měsíc ale začal být opět kritický. Přestože jsme stále stejně krmily, neustále jsi plakala, někdy až hystericky a my nevěděli proč. Poučena růstovým spurtíkem, jsem Tě přikládala k prsu častěji (co hodinu a půl po 40 minutách), ale ani to nepomáhalo. Poučena z internetu, jsem nechtěla dokrmovat,myslela jsem si, že spurtík brzy přejde, ale pro jistotu jsme dali Sunar na noc. Další dny ale byly kritické. Snažila jsem se rozjet laktaci více, a tak jsem pila kojící čaje, dávala teplé obklady, odstříkávala, ale ty jsi pořád plakala a plakala a já plakala s tebou, až se třetí den opakovala situace ze šestinedělí, kdy jsem po Tobě křičela a dokonce s Tebou zatřásla. Vysvobodil nás až tatínek, který mi tě hystericky plačící od hystericky plačící maminky vzal a nakrmil Sunarem a tys usla. Dohodli jsme se, že budu i nadále kojit a po každém kojení dokrmovat 60 ml Sunaru, na noc 120 ml, protože z obou prsů jsem si elektrickou stříkačkou odsála cca 50 ml za 40 minut a to, jak jsme oba zhodnotili, tříměsíčnímu dítěti nestačí. Tak jsme taky udělali, krmení trvalo sice o dalších 20 minut déle, ale vidina, že je to pro Tebe to nejlepší stála za to.

Brzy jsi ale poznala, že z lahve je krmení jednodušší, že už se nemusíš tolik namáhat a pracně sát mlíčko od maminky, které se za celou dobu nikdy nezačalo spouštět samo, ani neteklo proudem jako jiným maminkám, a postupně jsi začala prsa odmítat. Nechtěla jsem Tě nutit, už jsem Tě nechtěla stresovat, a tak jsem si prsa odstříkávala a střídala krmení jednou Sunarem, podruhé mateřským mlékem, kterého nepřibývalo ani neubývalo. Smíchané mlíčko ale nejspíš dělalo neplechu v Tvém bříšku a začala si trpět bolestmi bříška, až jsi při krmení pištěla. A tak jsme to po dohodě  s tatínkem vzdali. Přestala jsem si odstříkávat a tvorba mléka se téměř zastavila a změnila na průsvitnou vodu. Ode dneška už dostáváš jen Sunar.

Snad mi to jednou všechno odpustíš a neponeseš si následky toho, že na Tebe - bezbranné stvoření - byla maminka zlá, někde v podvědomí po celý život. Snad Ti to dokážu svou láskou vynahradit. Věř mi, že Tě miluji a že Tě opravdu nechci dát pryč, že jsi to největší zlatíčko na světě, a že nechápu, jak jsem se mohla tak odporně chovat. Jsem teď daleko klidnější a raději ušetřený čas věnuji péči o Tebe a hraní si s Tebou. Ano, mateřské mléko je to nejlepší pro dítě a možná jsem to vzdala příliš brzy, ale myslím si, že daleko důležitější je pohoda maminky a děťátka, a tak doufám, že mě pochopíš a taky doufám, že z Tebe bude šťastné, spokojené a zdravé miminko i bez mateřského mléka.

K.

Žádné komentáře:

Okomentovat