pondělí 29. srpna 2016

MĚLA JSEM KAMARÁDKU...

Určitě to každý zná, ty chvíle, kdy si najednou vzpomenete na někoho, kdo vám ze života během let zmizel. Já tohle "vzpomínací" období mám právě teď. Možná je to tím, že se mílovými kroky blíží mé třicátiny, a protože už obuju třetí gumy, tak prostě asi mám sklon bilancovat... A tak v duchu vzpomínám na kamarádky, přátele i známé, kteří mi během let prostě ze života zmizeli.

Kamarádky z dětství, ze školky, školy, kroužků... Ty s kterými jsem uzavírala přátelství na život a na smrt, s kterými jsem si posílala psaníčka pod lavicí, dopisy, pohledy... Prožívala dětské starosti, radosti, první lásky, první revolty... Životní etapy míjely, některé se ještě občas v nějaké další etapě na mžik objevily... Petra, Barča, Katka, Karolina, Magda, Doris, Zita, Klára... Jak se mají? Jaké jsou jejich životy? Rozuměly bychom si i teď? To jsou otázky, které mě v duchu napadají, a které kamarád facebook prostě nezodpoví, protože pár fotek o člověku nevypoví nic. Tady by pomohlo setkání, ale bylo by to fajn? Nebo by to byly jen trapné chvíle, kdy si spolu nebudeme mít co říct?

Kamarádky ze střední a výšky, z práce... Nebo spíš známé? V dospělosti se už opravdová přátelství neuzavírají tak lehce, občas potkáte někoho s kým si sednete, ale na druhou stranu potkáváte spoustu nových "známých", kteří vaším životem jen proběhnou. I jejich současný život mě zajímá, ale jen okrajově...

A pak jsou ztráty bolestivé. Ztráty těch, o kterých jste si mysleli, že jsou opravdovými přítely. V mém případě jsem si několikrát kvůli své naivitě nabila čumák. A (ne) poučila jsem se. Každá ze ztrát mě zasáhla, každá mi vryla do duše šrám a otázku proč. Většinou jsem časem na důvod přišla, zhodnotila jsem, že jsem byla blbá, a nějak mě to posunulo dál. Poslední ztrátu, ale stále zpracovanou nemám a tápu... Nechápu proč, nechápu, že se mi to stalo znovu, i když jsem si myslela, že moje naivita otupěla. Proč člověk, kterého máte v některých věcech za vzor, s kterým máte podobné zájmy, dovedete si hodiny povídat, a kterému si myslíte, že rozumíte, se najednou odvrátí. Bez důvodu, bez smyslu, bez vysvětlení...

Snad přijde čas, kdy i tuhle ztrátu pochopím. A do té doby DĚKUJI za své skvělé kamarádky z dětství, s kterýma stále podnikáme spoustu aktivit. Za partyju z Nýdku, která i po letech drží a kalí až do rána. Za v dospělosti nalezené spřízněné duše Adel, Staňku a Žanet, i za nové známé, z kterých v budoucnu mohou být přátelé. Ti všichni totiž OBOHACUJÍ můj život.

Tak CARPE DIEM bývalá kamarádko.

K.

Žádné komentáře:

Okomentovat